Washington / Znovu jsem se podíval na východní pobřeží

Po vysluněném San Diegu jsem měl jeden den volna, během kterého jsem se skoro naposled podíval do San Francisca a setkal s mými kamarády ze školy, a poté jsem se znovu začal balit. Čekal mě totiž dlouhý let až na východní pobřeží!

Jak k tomu došlo? To já nemám vůbec tušení. Po Vánocích jsem si začal spřádat plány na těch pár volných dnů, které mi zbydou po konci školy. Plány jsem vymyslel, pojedu se podívat do Las Vegas a San Diega. Pořád jsem měl ale ještě pár dní volných, a tak mi další večeři Joe řekl:“Karle, já nechci, abys byl týden doma. Vždyť by to pro tebe byla hrozná nuda. Mám dobrýho kamaráda ve Washingtonu, chtěl bys tam?“. A takhle se to událo, přísáhám. Ještě ten večer jsem si koupil letenky do Washingtonu a už se nemohl dočkat dalšího dobrodružství!

Ve středu večer jsem přijel ze San Diega a v pátek brzy ráno mi už letělo letadlo do Washingtonu. Letěl jsem se společností Southwest. Každá aerolinka v Americe řeší místa pasažerů jinak. Spirit, má aerolinka do Las Vegas, přidělovala místa zcela náhodně. Southwest to zase řeší vcelku spravedlivě. Ten kdo udělá dříve check in, tak také může dříve nastoupit do letadla. Já na to cestou tam úplně zapomněl, a tak jsem patřil mezi poslední nastupující. Ještě jsem tak nádherně dostal před asi šedesátiletou paní, která to nemohla ustát, a doslova mi s humorem vyhrožovala, že když ji vezmu poslední sedadlo v uličce, tak si schválně sedne vedle mě a znepříjemní mi let. Pán vedle se ještě přidal do té komedie a řekl, že si musím poslechnout jeho chrápání. Tyhle konverzace s totálně neznámými lidmi tady miluji. Každopádně nic takového se nestalo, já měl příjemný let, během kterého jsem musel měnit letadla v Houstonu a za celkem sedm hodin jsem se dostal konečně do Washingtonu.

IMG_1065

Tam na mě čekal dobrý kamarád mé host rodiny, který mě dovezl k nim domů. Během těch pár hodin jsem se seznámil s každým členem rodiny. Můžu vám říct, že tato rodina je velice zajímavá! Gavin, otec rodiny, se mi představil a po chvíli jsem se ho zeptal, co vlastně dělá za práci. On mi s naprostým klidem, jako kdyby to nic nebylo, řekl, že je jedním z lidí, kteří spravují finance vlastně celé Ameriky, často třeba dojednává dohody s Čínou nebo Japonskem. Když jsem to slyšel, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Poté se do naší konverzace zapojila Julia, která není původem Američanka, je totiž Kanaďanka. Pracuje pro jedno z největších rádií v Americe, které se jmenuje NPR. Už od pohledu hrozně chytrá žena, která miluje mluvení s lidmi, jak jsem mohl sám poznat. Po chvilce jsem se dozvěděl, že vlastně vyrůstala v Kalifornii, studovala na Berkeley a strávila rok studiem v Paříží a v Římě. Žurnalistiku nemá ráda, nikdy ji nestudovala, ale už se tím živí přes dvacet let. A je sakramentsky dobrá. Historky o tom, jak se bavila s prezidentama, ji přijdou zcela obyčejné. Nejradši by změnila práci a jela znovu procestovat svět… Jelikož oba jsou velice zaneprázdnění a mají dvě děti, Duncana a Tess, tak si najali au-pair. Jmenuje se Paula, je jí 24 a je z Mexika. Právě ona mi měla ukázat krásy Washingtonu, bohužel se tak ale nestalo. Zrovna na tento víkend onemocněla (teda to mi řekla), a tak jsem “musel” jít sám.

V sobotu jsem se probudil až v neřestnou hodinu, což dávám za vinu tomu tříhodinovému časovému posunu. Rychle jsem se tedy nasnídal, půjčil si kolo a vyrazil za památkami. Lokalita mého bydlení byla naprosto suprová! Asi za deset minut jsem se na kole dostal k Lincolnově Memoriálu, kde jsem začal svojí tour. Vzal jsem to zprava, a tak jsem se během toho mého dne podíval například do muzea o holokaustu, Martin Luther King Jr. Memorial, Korean War Veterans Memorial, U.S. Capital, Supreme Court, Library of Congress a Air and Space Museum (Píšu anglicky, jelikož bych to česky napsal chybně). Den to byl velice náročný, vracel jsem se až za tmy. Večer jsem se už jen podíval na film a plánoval, co budu dělat další den.

V neděli jsem zopakoval sobotní ráno, ale tentokrát to vzal zleva od Lincolna. Tentokrát jsem šel pěšky, jelikož se mi udělala díra na kalhotách v tak nešikovném místě, že jsem se bál, ať se nezvětší, tudíž jsem ten den vynechal kolo a dal přednost chůzi. Má první zastávka byl Bílý Dům. Samozřejmě jsem se na něj jen s obdivem díval z povzdálí. Z povzdálí asi 200 metrů. Naštěstí jsem se zeptal strážníka, který stál vedle mě, jestli existuje ještě lepší výhled. Ten mě poslal na další místo, kde už to bylo daleko lepší. Možná bych se i obešel tam vůbec nejít. Líp bych si prohlédl Bílý Dům i na google mapách. To, co mi zlepšilo náladu, byla budova National Archives, kde se uchovává Ústava Spojených států amerických a další cenné dokumenty. Já jsem z toho byl nesmírně nadšený. Více než z té ústavy jsem byl nadšený z dalších dokumentů, které jsem zde našel, a o kterých jsme se bavili celý půlrok v Law and Society. Zde jsem strávil poměrně velkou porci času, a tak mi už zbývalo se podívat na poslední místo, které jsem ten víkend nenavštívil, memoriál T.Jeffersona. Znovu fantastický memoriál, který stál za to vidět. Chůze už na mě bylo až až, tak jsem vyrazil domů.

V pondělí jsem se jen vzbudil, rozloučil s mými hostiteli, vzal si Uber na letiště a odletěl přes Kansas zpět do Kalifornie. Znovu jsem letěl nějakých sedm hodin, ale tentokrát mi to uteklo. V Oaklandu na mě čekal Joe, který mě odvezl domů, kde jsme probírali, co se stalo za uplynulých pár dní. Jedna veliká novina byla, že Markia odletěla pracovně do Londýna a přilétá dnes, aby se se mnou mohla ještě rozloučit. Není to úžasné?

To jsem zapomněl zmínit. Dnes mě čeká poslední plný den v Americe, v Kalifornii, v Orindě… Jsem z toho trochu smutný, ale zároveň se docela i těším domů. Věci už mám prakticky sbalené. Jediná změna od srpna je taková, že mi přibyl jeden 23kg kufr :-)  Viděl bych to tak, že napíšu ještě jeden krátký report na letišti ve Frankfurtu, a poté napíšu jeden finální článek z domova, co na to říkáte?

Mějte se a s některými z vás brzy naviděnou,

K.

Okomentuj tento příspěvěk

2 Komentáře on "Washington / Znovu jsem se podíval na východní pobřeží"


Návštěvník
Filip
5 roky 7 měsíce před

Říkám ano!