Poslední den / Letím domů

Den D přišel a já letím domů. Mohl bych napsat desítky řádků o tom, jak to bylo všechno bylo úžasné, jak čas letěl, jak mi to změnilo život, ale to si radši nechám na jindy. Dneska těch emotivních okamžiků bylo až moc.

Poslední dny v USA jsem trávil balením věcí a navštěvováním mých oblíbených míst. Po Washingtonu jsem přes den zůstával sám doma, jelikož Markia byla v Londýně, Joe v práci a Will ve škole. Úterý jsem tedy strávil počátečním balením, běháním, návštěvou mé oblíbené kavárny a psychickou přípravou na odlet. Ve středu jsem udělal v podstatě to samé, jen mě odpoledne čekal předposlední fotbalový zápas, tentokrát z pohledu diváka. S klukama jsem se viděl po dobrých dvou týdnech, a tak jsme z toho byli všichni very happy. Kluci vyhráli 4:3 a nejspíše si zajistili postup do play-off části. Tohle se podařilo podruhé během posledních deseti let, což je obrovský úspěch pro Miramonte.

Středa se málem stala ještě lepším dnem. V úterý večer mi napsal můj kamarád, se kterým jsme na podzim diskutovali o uprchlické krizi v Evropě, že mi domluvil prohlídku Googlu. On mi to už předtím domluvil dvakrát, ale já vždy nemohl. Do třetice všeho dobrého jsem se rozhodl, že to bohužel odmítnu znovu, jelikož pro mě bylo přednější vidět staré známé. Uvidíme, jestli toho budu v budoucnu litovat.

Na čtvrtek jsem si naplánoval jízdu s naším sousedem do jeho práce. Já s ním vždy měl pěkný vztahy, a tak když jsem se dozvěděl, že pracuje v Pixaru, tak jsem ho prostě musel poprosit, jestli by mi to tam neukázal. Povedlo se a já s ním kolem deváté ráno opravdu odjel. Cestou jsem se dozvěděl, jak dlouho se vlastně takový film vytváří a kolik lidí na něm pracuje. Můj průvodce se jmenoval Kevin Nolting, je jedním z nejlepších editorů v Pixaru a naposled pracoval na velmi úspěšném filmu Inside Out. Kevin mě nejdříve zavedl do hlavní budovy Pixaru, která je pojmenována po Stevu Jobsovi. Zde jsme se nasnídali, já poznal další spoustu lidí, a poté mě Kevin zavedl do jeho pracovny. Zde mi ukázal scénu z Toy Story 3 od úplného prostého začátku až po finální verzi, která byla použita ve filmu. Já jsem jen žasnul. Poté jsme se šli projít celým areálem a já žasl znovu. Nalevo fotbalové hřiště, napravo bazén, hřiště na basketbal, hřiště na volejbal a ještě posilovna. Kevin mi řekl, že má zakázáno doma mluvit o tom, jak se měl v práci, jelikož jeho manželka, pracující v knihovně, už to nedokázala vydržet. Nedivím se. Když jsme se tak procházeli, tak každý kolemjdoucí nám přál dobré ráno a gratuloval Kevinovi. Já jsem to už nemohl vydržet a musel se zeptat, proč mu všichni gratulují. V tu chvíli jsem se dozvěděl, že náš soused je slavný. Zrovna vyhrál dvě významná ocenění za svoji práci na filmu Inside Out. A to je příběh o tom, jak jsem v můj poslední den potkal slavnou osobnost.. :-)

IMG_1086

Po prohlídce Pixaru jsem vyrazil do San Francisca, abych se rozloučil na nějaký čas s tímto úžasným městem. Koupil jsem si oběd, šel jsem si sednout na jednu z mnoha vyhlídek a prostě užíval ten moment. Když jsem se rozhodl, že mi to stačí, tak jsem nasedl na BART a jel se podívat do Berkeley. Tam jsem naposled šel navštívit kampus vysoké školy, která nabízí několik míst na odpočívání. Já neodolal v tom slunivém počasí a lehnul si do té trávy a dělal, že jsem jedním ze studentů. Když tak zpětně koukám, tak ten den jsem strávil poněkud bohémsky… Po pár hodinách jsem se vrátil zpět do Orindy, kde jsem si naposled zahrál FIFU s Willem a dokončoval balení mých věcí. Poté jsme vyrazili na poslední fotbalový zápas sezóny proti Acalanes High School. Zde se konala tzv. senior night. Konala se, protože to byl poslední domácí zápas. Díky mému trenérovi jsem se toho mohl zúčastnit také. Když se na to dívám zpětně, tak víc symbolický poslední večer jsem nemohl mít. Před poměrně zaplněným stadionem hlasatel vyvolal mé jméno, já předstoupil, zamával, a poté jedna dívka zazpívala americkou hymnu. Lepší to být snad nemohlo. Jediná chyba na tomto večeru byla, že kluci prohráli 3:0. Chuť jsme si šli zlepšit na moji rozlučkovou “párty”, která se konala v naší oblíbené restauraci. Přišlo hrozně moc lidí, dokonce i Bobbie, Merilly, Slávka a Jan. Já jsem tomu nemohl uvěřit, že tolik lidí se sešlo jen proto, aby se se mnou rozloučili. Tady to začalo být už emotivní. První lidi odcházeli a já nemohl věřit, že už je to opravdu u konce. Každopádně jsem se všemi rozloučil, včetně Bobbie, milionkrát všem poděkoval a všechny pozval do Česka. 

Po návratu domů mě čekalo překvapení. Od mé host rodiny jsem dostal knihu zaplněnou momenty od mého příjezdu až po můj odjezd. Lepší dar jsem dostat nemohl. Děkovat mohu hlavně Willovi, který na tom tvrdě pracoval několik dní, jen aby to bylo hotové před mým odjezdem. Kniha má také jednu stránku zaplněnou vtipnými citáty ode mě, které Will nasbíral za celý půlrok. Když jsme to společně prolistovávali, tak jsme se popadali smíchy, až někdy dokonce brečeli. Poslední večer jsme ale strávili tak, jak by to mělo být – SPOLU. Povídali jsme si až pozdě do noci, opakovali si nejlepší momenty tohoto půlroku a dávali si sliby do budoucna, které se, doufejme, splní.

IMG_1105

Ráno Markia připravila gigantickou snídani, po které jsem jsme se já a Joe museli rozloučit, jelikož musel jít do práce. Poté jsem já, Will a Markia odjeli na letiště. Chcete říct příběh o tom, jak jsem málem neodletěl? No tak dobře, já vám ho řeknu. Jdu na check-in, vše vypadá slibně, paní se usmívá, já se usmívám, a potom se ozve:“Pane, ale vy tady vůbec nejste zapsaný. Vy jste nezaplatil za tu letenku“. V ten moment to se mnou šlo z kopce, naštěstí zde ještě byla Markia. Po desetiminutovém vysvětlování, že jsem zaplatil, se paní přiklonila na mojí stranu a začalo se to konečně nějak řešit. Po cca asi dvacetiminutách plných stresu, mi paní konečně přidělila boarding pass a mohlo se jít. Měl jsem zpoždění asi čtyřicet minut, ještě k tomu jsem se ještě musel rozloučit s Willem, Markiou a Slávkou. To ani nechci komentovat, slzy ukáply ze všech stran a takhle divně jsem se necítil dlouhou dobu. Po rozloučení jsem musel čekat hroznou dobu, než jsem mohl projít přes detektory. Nakonec jsem to ale vše zvládl a do letadla nastoupil doslova za pět minut dvanáct. Ještě chvíli a málem bych vůbec neodletěl! Vše dobře dopadlo, let byl dobrý a nyní se nacházím ve Frankfurtu, odkud za hodinu odlétám do Prahy!

S příletem do Prahy se bohužel budu muset rozloučit i s mým psaním. Toto není finální článek, ještě se pokusím napsat jeden poslední, ve kterém bych chtěl nějak pěkně shrnout vše, co se událo za ten půlrok.

K. :-)

Okomentuj tento příspěvěk

2 Komentáře on "Poslední den / Letím domů"


Návštěvník
Marcela Fenclová
5 roky 7 měsíce před

Ahoj Karle, vítej zpátky v Čechách. Děkuji ti za milé, zajímavé a inspirativní zprostředkování tvé americké anabáze. Velmi mě těšilo pročítat si tvé příspěvky a tvým prostřednictvím tak prožít všechno ještě jednou. Ať se ti i dál daří skvěle (i když to teď bude trochu prozaičtější)!