Pohovor na ambasádě

Čtvrtek 23.7., pro někoho úplně normální den, ale mě čekal poněkud zajímavý den. Jelikož jsem z Tábora, tak jsem kolem šesté hodiny ranní vyjel směr Praha, kde mě čekal pohovor na ambasádě. Jak to dopadlo?

Dopadlo to skvěle! Ale to předbíhám. Chtěl bych vám popořadě říct, co vše se dnes událo.

Do Prahy jsme dorazili kolem půl osmé ráno, táta šel na nějaké jednání a vysadil mě a mamku u Karlova mostu. Karel na Karlově mostě, vždy si to užívám. Měli jsme hafo času, tak jsme si udělali krásnou procházku po Malé Straně a pomalu došli k ambasádě, ale jelikož bylo teprve 8:00, tak jsme šli ještě zpět a po společné domluvě jsme zastavili v nejbližší kavárně.

  • Karel na Karlově mostě

Čas rychle ubíhal a já se konečně mohl zařadit do fronty před ambasádou. Zajímavost: každé auto, které chce projet kolem ambasády je řádně zkontrolováno a až poté může jet. Zajímavé na tom je, že jim nevadil třeba takový autobus, který projížděl každých pět minut.

Po chvilce nás pustili dovnitř, museli jsme si vypnout mobil, odložit ho a projít bezpečnostním rámem. Až poté jsme mohli jít do prvního patra, kde na mě čekal pohovor. (Mamka se mnou musela, protože mi ještě nebylo 18.) Po chvilce čekání jsem byl přivolán k okýnku č.1, kde jsem měl odevzdat pas, confirmation page DS 160, formulář DS 2019, potvrzení o schůzce a o zaplacení poplatku SEVIS. V záloze jsem měl ještě výpis z účtu, potvrzení o studiu a fotky, o kterých píšou na svých webových stránkách, že jsou nutné. Jak vidno jest(gympl slang), tak nejsou. Vše probíhalo v poklidu, dokonce se mi podařilo trochu uvolnit tu kancelářskou atmosféru a rozesmát paní u okýnka, když jsem ji odevzdal prázdný obal a vypadal u toho hrozně přesvědčivě. Až poté jsem si uvědomil, co jsem udělal za hloupost. Všechny odevzdané papíry jsem měl v pořádku, tudíž jsem si znovu mohl sednout a už jen čekat na pohovor. Málem bych zapomněl, paní mi dala ještě brožuru, kde jsou sepsaná naše práva v Americe. O té brožuře jsem věděl z několika blogů, takže mě nepřekvapila.

Po pár minutách bylo opravdu vyvoláno moje jméno. Přišel jsem s úsměvem a klasickým „Hello, how are you?“ a s paní jsme si pěkně popovídali. Po pár jednoduchých otázkách a otisku prstů byl konec.

Dále jsem čekal na poslední pohovor, kde mělo zaznít, jestli vízum mám či ne. Čekal jsem docela dlouho, ale naštěstí jsem měl v tašce Forbes a v televizi byla reportáž o driving selfies(#safetyfirst), takže jsem se opravdu nenudil. A je to tady. Byl jsem vyvolán. Paní se ptala, kam pojedu a když slyšela „California“, tak mi i trošku záviděla. Taky si toho cením každým dnem víc a víc, ale o tom jindy. Dále se mě zeptala na moji host rodinu, tak jsem jí podal papír s informacemi o nich. Vše bez problémů a konečně zazněla ta krásná věta: „Your visa application is approved“. Super pocit, že mi už nic nebrání k tomu, abych vycestoval.

Můžu vám říct, že na vízum jsem se připravoval opravdu pečlivě. No pečlivě se úplně nedá říct, ale nechal jsem tomu dost času. Kamarádka mě večer před pohovorem uklidnila: „Vždyť to dávají každýmu 😀 „. Něco na tom bude.

Koukněte na zábavné video od americké ambasády. Musím přiznat, že jejich verze se v podstatě shoduje s tím, co jsem zažil. ( Jen to plácnutí nebylo… :-( )

Přípravy jsou v plném proudu. Nevím, co dělat dřív. Vstávám v pět, protože chodím na brigádu a přicházím domů v sedm a po večerech řeším Ameriku. Vždycky mě uklidní a zděsí zároveň, když se podívám do kalendáře. Už mi zbývá jenom 17 dní :-)

Pokaždé mě rozesměje otázka od kamarádů: „Těšíš se?“. Já na ně vždycky ironicky: „Ne, bude to nejhorších šest měsíců v mém životě“.

Mějte se a užívejte prázdniny!

K.

Okomentuj tento příspěvěk

Napiš první komentář!