Čeština v Kalifornii

Tento týden jsem nenavštívil místa, která by mi vyrazily dech, místo toho jsem potkal úžasné lidi. To je taky dobrý, ne?

Vše to začalo ve středu. Odcházel jsem ze školy během čtvrté hodiny, jelikož mě čekal oběd s Rotary Clubem. Zajímavé na tom bylo, že na mě čekal pán, kterého jsem předtím v životě neviděl. Nakonec jsme se našli. Kdo by taky nenašel to krásné bílé auto (Tesla S)…. Oběd se konal v prostorách Country Clubu v části Orindy, kterou jsem předtím ještě nenavštívil. Byli jsme zde první, a tak jsem dostal ještě přednášku, co Rotary Club dělá a jaké plány mají do budoucna. Bylo to zajímavý. Po chvíli začli přicházet další členové klubu. Za zmínku stojí seznámení s jedním členem, který mi sdělil, že má za souseda Čecha, a tak jsem nechal kolovat mé číslo, aniž bych věděl, co se stane. Jako poslední přišla Bobbie, kterou jsem viděl po dlouhé době, a tak jsme si měli toho hodně co říct.  Po skvělém obědě přišel čas na proslovy, samozřejmě se také dostalo na mě a Bobbie. Já jsem v super improvizovaném proslovu pozval všechny do Česka a hlavně do Tábora. Jestli se mi to aspoň trochu povedlo, uvidíme časem.

Ve čtvrtek se konala akce, na kterou jsem se těšil už delší dobu. Pamatujete si, jak jsem se na začátku mého pobytu setkal s lidmi, kteří vlastně můžou za to, že jsem tady? Tak teď jsem se s nimi setkal zase, ale tentokrát jich bylo asi čtyřikrát více. Byla to zábava! Potkal jsem tolik nových lidí, musím zmínit hlavně jednu paní, kvůli které jsem se cítil chvíli jako úplný „blbeček“. Myslím to v dobrém. Tato paní je totiž Češka, a tak na mě samozřejmě spustila česky. To mě zaskočilo až tak, že jsem po několik vteřin nemohl smyslplně odpovědět. Abych dokončil její představení, tak musím také zmínit, že vede Sokol tady v Kalifornii a také vyučuje češtinu na Stanfordu. Úžasný, viďte? … Do naší konverzace po chvíli zasáhla Bobbie, jelikož mě chtěla představit všem, kteří ještě neměli tu příležitost. Poté také samozřejmě následoval proslov, který jsem začal těmito slovy:“Tento proslov je můj třetí za posledních deset dní a také čtvrtý proslov za posledních pět let“, čímž jsem alespoň odlehčil atmosféru. Samozřejmě jsem všem poděkoval od srdce, popovídal jsem o svých zážitcích, srovnal vzdělání u nás a tady a když jsem cítil, že je to vše, co jsem chtěl řici, tak jsem ukončil můj několikaminutový proslov. Večer to byl opravdu krásný, plný českého jídla a skvělé zábavy.

V pátek jsem opouštěl znovu školu během čtvrté hodiny, tentokrát jsem mířil směr UC Berkeley. Slávka mě vyzvedla ve škole, do Berkeley jsme cestovali BARTem. A proč? To vás asi zajímá. Profesorka Langer na Berkeley totiž obnovuje tzv. Český klub a já dostal pozvání se zúčastnit jejich setkání, což jsem s radostí přijmul! Ještě předtím jsme zavítali do fan shopu, kde jsem od Slávky vyfasoval mikinu, triko a kšiltovku. Za to jsem jí byl nesmírně vděčný, jelikož jsem si to chtěl časem pořídit sám. Poté jsme konečně zamířili do kampusu této skvělé univerzity. Vstoupili jsme do učebny plné deseti lidí, kteří zrovna sledovali film Vrchni, prchni. Pro mě to bylo něco skvělého, po dlouhý době jsem konečně viděl něco českého. Já a Slávka jsem se smáli celý film, kvůli titulkům se k nám přidali ostatní jen občas. Holt překladatelství je těžká věc. Po filmu jsem měl možnost se seznámit se všemi přítomnými. Po společné domluvě jsme ještě vyrazili do blízké kavárny, kde jsme chtěli probrat vše, co nás zajímalo. A že mě toho zajímalo hodně! Cestou jsem si ještě povídal s jednou dívkou, mluvil jsem na ni velice pomalu, protože vím, jak nepříjemné je, když na vás někdo mluví rychle v cizí řeči. „Co blbneš?“, odpověděla. Já na ni koukal nevěřícně, jestli se mi to nezdálo. Nezdálo. Sarah je rodilá češka, teda ne tak úplně. Narodila se v Česku, poté se hned odstěhovala do Kalifornie. Když jí bylo devět, tak se přestěhovala zas do Prahy. Po maturitě na gymnáziu se odstěhovala zpět do Kalifornie a nyní studuje na Berkeley. Skvělý příběh. Tak jsme si popovídali úplně o všem, bylo to skvělý. Když jsme dorazili do kavárny, tak jsem měl možnost si popovídat s ostatními. Nejvíce mě pochopitelně zajímalo, proč se vlastně učí česky. Polovina z nich má nějaké konexe na naší zem, ať už v podobě rodičů či prarodičů. Druhá polovina prostě chce, prý je to „cool“ jazyk! Já jsem se tomu ani od nich nedivil, jelikož mi to povídali lidé, kteří umí dánsky, švédsky, japonsky a tak dále… Tento den byl naprosto úžasný! Jsem rád, že jsem pozvání přijmul a snad se s nimi setkám ještě někdy v budoucnu.

12170182_1143466672334392_910665451_n

V sobotu mě čekala konference „sister cities“ s Bobbie v San Jóse. Očekával jsem velikou nudu, což vycítila Bobbie, a tak mě přihlásila na odpolední diskuzi o uprchlících. Dala mi o tom vědět ve čtvrtek, ale já jsem se tomu jen smál a nepřikláněl tomu pozornost. Cestou na konferenci jsem se dozvěděl, že si legraci opravdu nedělala a že jsem opravdu zaregistrovaný na odpolední diskuzi. Super! Na konferenci jsem strávil skoro celý den, ale stálo to za to, hned vysvětlím proč. Dopoledne byla na programu ještě jedna diskuze, který se zúčastnili všichni možní politici. V tu dobu jsem věděl, že bude zle. Poté jsem se ještě setkal s lidmi, se kterýma budu diskutovat odpoledne. AJ, Tamara a Frank to brali opravdu seriózně, studovali na to předešlou noc, za to já ani minutu. Poté mi ještě řekli, že se hlásí na Stanford. V tu dobu jsem věděl, že bude opravdu zle. Ne, dělám si z toho srandu, ale rozhodně jsem z nich měl respekt. Po skvělém obědě přišla na řadu ta dlouho očekáváná diskuze. Jak bych to jen popsal… byla to rozhodně jedna z nejzajímavějších zkušeností tady. Nebudete věřit, ale říct něco chytrého v angličtině je opravdu těžký. Vedl jsem si ale dobře, možná i velmi dobře. Lidé ocenili můj evropský pohled na věc, někteří dokonce se mnou mluvili v soukromí a zvali mě na všechny možný akce. Za zmínku stojí asi nabídka kurzu surfování v Santa Cruz. Snad budu mít příležitost se tam někdy podívat. Po diskuzi jsme se já, AJ, Tamara a Frank sebrali a šli si popovídat o trochu normálnějších věcech. AJ se mě zeptal, jestli bych se chtěl podívat do Googlu, tak samozřejmě jsem s nadšením odpověděl, že ano. Tamara se připojila do naší konverzace a řiká:“Hledáte konexe na Google? Já je mám!“. Ukázka toho, že tady je snad všechno možný. Den to byl úžasný, ale ještě není konec!

  • Na fotce s Kathy, Ajaipalem, Tamarou, Frankem a Rajem.

Po konferenci jsme se zastavili u syna Bobbie, který žije ve čtvrti, kde Halloween je snad nejoblíbenější svátek v roce. Ty výzdoby domů byly opravdu skvělý a to zbývaly pořád necelé dva týdny do Halloweenu. Cestou domů jsem si všimnul několika zmeškaných hovorů. Myslel jsem si, že mě zas chtěl otravovat T-Mobile, tak jsem to nechal být. Má zvědavost mi ale nedala, a tak když jsme byli před Orindou, jsem zavolal na to číslo. Ozval se mi pán, který byl stejně překvapený jako já. Po chvíli od něj zazněla otázka:“Do you speak Czech?“, což napovědělo oboum, s kým si vlastně telefonujeme. Samozřejmě, že to byl ten soused pána z Rotary Clubu! Ihned mě pozval na večeři a já s radostí souhlasil. Doma jsem pobyl asi dvě minuty, než mě přijel vyzvednout ten záhadný pán. Porušil jsem základní pravidlo z dětství – nikdy nevstupuj do auta s někým, koho neznáš. Ale musím uznat, že to za to opravdu stálo! Cestou do jeho krásného domu jsem se dozvěděl, že u něj na večeři zrovna je Argentinka, Argentinec, holka ze Singapuru a jeho dcera, což se nestává úplně často, a tak mě chtěl pozvat, jelikož si myslel, že by to mohlo být zajímavé pro obě strany. Po příjezdu jsem se se všemi seznámil a ihned se dal do řeči s Argenticema, kteři před měsícem přiletěli z Buenos Aires a nyní studují na UC Davis. Chytřejší lidi jsem v životě nepotkal… Poté jsme u večeře probrali všechny možné témata. Ať už naší budoucnost, tak i naší minulost. Bylo to opravdu k zamyšlení. Musím také zmínit jídlo, jelikož mi udělalo velikou radost. Po dlouhém čase jsem okusil českou kuchyni. Servírovala se totiž bramborová kaše a jako dezert byl štrůdl. Až si tohle přečtou babičky, tak budou mít určitě radost… Tento den jsem zakončil úžasnou večeří s neskutečně fascinujícími lidmi. Občas není špatné udělat něco, co si neplánujete.

V neděli jsem se ještě podíval do San Fran s kamarádem Salarem. Salar je zajímavý, je totiž z Íránu. Pobavili jsme se za to odpoledne o hodně věcech, třeba i o tom, že se nemůže vrátit zpět za svým příbuzenstvem, jelikož by ho zavřeli a nejspíše nutili jít do armády. Zajímavý. Chtěli jsme se jít podívat na Alcatraz, ale bohužel nebyly lístky. Tak jsme se podívali do několika muzeí a většinu času sledovali pouliční umělce, což nás oba velice bavilo.

Škola je pořád zajímavá. Tentokrát nechci rozepisovat předměty, ale ty zajímavosti mimo učebnu. Tento týden je totiž tzv. Homecoming week. Na každý den je dané téma podle něhož bysme se měli oblékat. Já se snažím, ale mnoho lidí to bojkotuje, a tak jdu s davem a už to bojkotuju taky. Dále se třeba během oběda konal tzv. powderpuff, což je krátký zápas amerického fotbalu mezi dívkami rozdělých na ročníky. Samozřejmě seniors vyhráli! Ale popravdě si nedokážu představit, jak by to vypadalo u nás. Během prvních desíti sekund totiž jedna holka dostala tak velikou ránu do nosu, že celý její dres byl od krve. Zajímavá to podívaná.

A to je pro dnešek vše. Píšu zase pozdě z jednoho prostého důvodu. Už jsem to měl vše napsané v pondělí, ale mých 1600 slov se neuložilo, a tak jsem musel začít znovu. To jsou ale starosti, viďte?

K.

Okomentuj tento příspěvěk

Napiš první komentář!